Má láska k běhu propukla pozdně a neočekávaně. Jako dítě jsem teoreticky prospěšnost pohybu uznávala, v praxi to ale moc slavné nebylo, při běhu jsem se rychle zadýchala a píchalo mne v boku. Proto jsem běh neměla ráda a nikdy neběhala, jezdila jsem na kole a chodila na pěší výlety. Jak ale přibývala léta a kilogramy, cítila jsem se ve svém těle stále hůř a hůř a měla pocit, že je potřeba něco změnit, tak jsem se rozhodla běh zkusit. Zpočátku jsem chodila běhat potmě a tajně, běhala jsem tam a zpátky asi dvěstěmetrový úsek po polní cestě, na světle jsem se styděla a potmě dál jsem se bála. Trvalo dlouho, než jsem poprvé vyběhla za světla. Běhání mne ale chytlo, stala jsem se běžcem sice pomalým, ale vášnivým. Během několika následujících let jsem se prokousala od pomalých 5 km přes pomalých 10 km až k (velmi pomalému) maratonu. V počátcích mi nebylo zatěžko vstávat každý den v půl čtvrté ráno abych si stihla zaběhat a vozit s sebou běžeckou výbavu prakticky kamkoliv. Dnes se snažím běhat třikrát týdně, nejraději v lese na měkkém povrchu. Běh je pro mne lék duše i těla. Ideální je, když mohu vyběhnout aspoň na půl dne – vezmu si svačinu, najdu zajímavou trasu a běžím na výlet. Po cestě si klidně zajdu na občerstvení nebo navštívím nějakou pamětihodnost, běh střídám s chůzí. Doufám, že mi to takhle ještě pár let vydrží!